V současnosti je v Číně i na Západě populární zejména cvičení tai-či, jehož čínský název v oficiálním přepisu je taijiquan (太極拳). Oblíbeným se stalo zřejmě proto, že sestavy prováděné pomalu a vláčně jsou zdánlivě jednoduché a vypadají velmi esteticky. Jsou-li ještě navíc zasazeny do poetické přírodní scenérie za ranního úsvitu, tak jsou přímo ztělesněním našich představ o tom, jak v praxi vypadá dosažení harmonie a klidu pomocí starých východních praktik. Taijiquan bývá často vnímáno (a ne zcela neprávem) jako zdravotní či relaxační cvičení, ale původně se samozřejmě jedná o bojové umění, patřící mezi vnitřní styly (neijiaquan). Cvičení vnitřních stylů má na lidské zdraví blahodárné účinky, protože se při něm neprocvičují jen svaly a kardiovaskulární systém tak jako u jiných sportovních aktivit, ale buduje se i vnitřní síla těla. Konkrétně u taijiquan jsou pozitivní účinky dány tím, že důraz je kladen na propojení všech částí těla v jeden celek. I tam, kde vnější pozorovatel vidí pouze jednoduchý pohyb rukou, se pohybu aktivně účastní celé tělo. To je významný rozdíl oproti ostatním fyzickým aktivitám, které běžně provozujeme a při kterých zůstávají některé části těla statické nebo jsou zatěžovány v menší míře než ostatní. Cvičení taijiquan tak účinně stimuluje celou nervovou soustavu, významně zlepšuje tělesnou koordinaci a rozvíjí tělo vyváženě a všestranně. Dále se při něm cvičenci naučí vnímat a cítit své tělo, a to až do konečků prstů, čímž je podpořen plynulý tok qi v těle. O tom, že plynulost toku qi je podle čínské medicíny podmínkou i příčinou zdraví, jsme již psali v díle věnovaném základním taoistickým pojmům. Že je cvičením taijiquan stimulována qi poznají často i vnímavější začátečníci podle pocitů tepla, objevujících se v různých částech těla. Avšak tyto projevy samy o sobě nejsou nijak zdraví prospěšné a ani neznačí nějaký pokrok ve cvičení. Každý pohyb v taijiquan je volný a přirozený, ale proveden může být jak velmi pomalu, tak i bleskově rychle. Cvičení taijiquan tedy není vůbec jednoduché, ale naopak pro svou komplexnost stojí až na samém vrcholu pomyslné pyramidy obtížnosti.

Dalším poměrně dost rozšířeným vnitřním stylem je baguazhang (八卦掌). Přestože má velmi specifické zdravotní účinky, tak se zřídkakdy cvičí jen čistě pro zdraví, ale především pro bojové využití. V baguazhang je zcela zásadní síla nohou a beder, ze kterých vychází pro tento styl typické rotační pohyby. Ty při správném provádění působí velmi pozitivně na kondici kloubů, které při provozování jiných sportů často trpí, což jsou zvláště kolena a kyčle. Xingyiquan (形意拳) je dalším z vnitřních stylů a tvrdí se o něm, že je vstupní branou do všech vnitřních stylů. Jeho hlavním přínosem je, že jeho cvičení učí soustředit qi do místa zvaného dolní dantian (丹田), což je energeticky významné místo v blízkosti pupku. Tím, že je tento styl v porovnání s ostatními méně komplikovaný, je také velmi vhodný pro nácvik správného dýchání. Dýchá se pouze nosem a dech je veden až do břicha, což je způsob dýchání společný všem vnitřním stylům a používá se i při cvičení qigongu. Popsaný způsob dýchání a soustředění qi jsou základními předpoklady pro rozvoj vnitřní síly. Odpověď na otázku, co to ona vnitřní síla vlastně je, však není tak jednoduchá a ještě se k ní časem vrátíme.

Od příště vás začneme postupně provádět jednotlivými styly a školami čínských bojových umění a protože jsme tuto část zaměřili na styly vnitřní, tak začneme naopak těmi vnějšími.