Prvním z vnějších bojových umění, které si stručně představíme, je tongbeiquan (通背拳). Zdaleka není stylem nejznámějším ani nejrozšířenějším, přesto je velmi starý a v boji účinný. Jeho původ není znám a první zmínky o něm se objevují až za dynastie Song (960-1279). Historicky doloženou postavou ovládající tento styl byl například generál Han Tong (韓通), tvrdý oponent prvního císaře dynastie Song. V době dynastie Ming (1368-1644) byl pak tento styl již prokazatelně více rozšířen. Počátky tonbeiquan však pravděpodobně sahají mnohem hlouběji do minulosti, a to až k roku 0 či dokonce do doby Válčících států (475-221 př.n.l.). Podle legend vytvořil styl tongbeiquan nesmrtelný taoistický mistr, přebývající v nepřístupných horách. Co se týče jeho identity a zasazení do místa i dobového rámce se však legendy rozcházejí. Jednou je to bělovlasý a bělovousý mnich, oblečený v bílém, který na sebe bere podobu opice, a vysloužil si proto přezdívku Baiyuan Laoren (Baiyuan = bílá opice, laoren = stařec), což dalo jméno i hlavnímu tradičnímu směru tohoto stylu (Baiyuan tongbeiquan). V jiné legedně je jako zakladatel vylíčen taoista Gui Guzi (鬼穀子), který opice pouze pozoroval, a byl údajně i učitelem slavného mistra vojenské strategie Suna (孫子). Některé školy pak uznávají za svého předka taoistu Chen Tuana, který žil za dynastie Song v horách Huashan a zahrnul do tongbeiquan cvičení qigong.

Ani výklad samotného názvu stylu není jednoznačný. Slovo tong (通) má více významů, například vést, otevřít, spojit a skrz, a slovo bei (背) označuje zadní stranu těla či ramena. Někdy bývá slovo bei v názvu nahrazeno slovem bi (臂) – paže. Obě tyto varianty názvu odkazují ke způsobu pohybu, na který je v tongbeiquan kladen důraz a který spočívá ve vedení síly do rukou přes záda (a ramena). Relativně málo jsou v tongbeiquan využívány kopy nohama, hlavní jsou tvrdé údery rukama, které jsou uvolněné a mají daleký zásah. Základem je pět typů úderů rukou: shuai (摔) - shození hřbetem ruky, pai (拍) - plácnutí shora, chuan (穿) - proražení, pi (劈) - seknutí a zuan (鑽) - zavrtání se. Tongbeiquan patří ke stylům, které se inspirují vlastnostmi či pohyby zvířat. Jak už naznačily uvedené legendy o vzniku stylu, jedná se v tomto případě o opici, a to gibona s velmi dlouhými předními končetinami. U tohoto stylu nejde jen o napodobování opičích pohybů, ale i o „vcítění se do opičí duše" a využití typických opičích vlastností výhodných pro boj - nestálosti, nepředvídatelnosti a chytrosti.

Tongbeiquan je praktikován hlavně v severní Číně, zejména v provinciích Shanxi, Liaoning a Hebei. Posledně jmenovaná provincie je působištěm rodiny Qi, která se zvláště významně zapsala do novodobé historie tohoto stylu. Mnoho současných škol odvozuje svůj původ od Qi Xina nebo od jeho syna Qi Taichenga (dynastie Qing). Tongbeiquan má poměrně velké množství škol či forem, které vznikly odštěpením od hlavní tradiční linie a byly ochuzeny či naopak obohaceny o některé prvky, není tedy lehké se v nich orientovat. Názvy některých forem dokonce naznačují, že se jedná o kombinaci dvou zcela různých stylů, například shaolin tongbeiquan nebo taiji tongbeiquan. Navzdory svému názvu však druhý zmíněný styl není s tongbeiquan příbuzný.

Příště budeme pokračovat a představíme si další ze severočínských vnějších stylů - pigua.