Piguaquan (劈卦拳) je další z bojových stylů, pocházejících ze severní Číny. Se stylem tongbeiquan, o kterém jsme mluvili minule, mají společné to, že důraz je opět kladen na údery pažemi, tentokrát však jde hlavně o sekání pažemi s otevřenou dlaní. Naši čtenáři si zřejmě již povšimli, že čínské názvy stylů se pojí většinou se slovem quan (拳) – pěst neboli pěstní styl, což odkazuje na způsob boje beze zbraně. Méně často se místo toho používá slovo zhang (掌) – dlaň. Je-li tomu tak, pak název vyjadřuje fakt, že v daném stylu techniky s otevřenou dlaní převažují. Pro piguaquan se proto v tomto duchu běžně používá také výraz piguazhang. Celý název stylu popisuje typický pohyb rukou. Pi (劈) znamená sekat malíkovou hranou dlaně při pohybu paže směrem dolů, kdežto gua (卦) označuje seknutí ukazováčkovou hranou dlaně při zpětném pohybu paže směrem vzhůru. Tyto dva způsoby sekání se periodicky střídají, přičemž rozsah pohybů paží je velký a předloktí s dlaněmi tvoří jednu přímku. Repertoár pohybů rukama je ale samozřejmě bohatší. Celkem se používá 18 základních úderů rukou, pro které však v češtině nenajdeme adekvátní pojmenování. To je bohužel u názvosloví pohybů v čínském bojovém umění obecným jevem. Zatímco bojová umění jsou natolik součástí čínské kultury, že i pro poměrně komplexní pohyby existují v čínštině jednoslovné výrazy, my se můžeme nanejvýš pokusit o co nejpřesnější slovní opis (a doufat, že nebude znít příliš podivně). Tak například v pohybu jian (剪) – „nůžky", se jedná o jakési střihnutí malíkovými hranami zkřížených paží. Zhan (斬) je druh seknutí, při kterém malíková hrana dlaně netvoří s předloktím při bočním pohledu jednu linii a cílí tak úder na úžeji lokalizované místo. Le (勒) je seknutí malíkovou či ukazovákovou stranou celého předloktí, které vznikne při ohnutí paže v lokti. V piguaquan jsou zásahy mířeny spíše do dálky a platí zásada nepustit si soupeře k tělu. Údery hranami dlaní jsou velmi tvrdé a mohou způsobit skutečné sečné poranění. Však se také dlaně a celé předloktí při tréninku zocelují údery na kovové předměty. Díky nízkým postojům a velkému akčnímu rádiu paží, které se pohybují po kruhu, lze techniky piguaquan velmi účinně použít proti taijiquan, proti kterému techniky přímo mířené síly selhávají.

Piguquan není příliš rozšířený a lze o něm dohledat jen málo informací. Ani o době jeho vzniku se nic přesného neví. Jeho existence je však historicky doložená minimálně z doby před 600 lety, neboť se o něm zmiňuje generál Qi Juguang (1528-1587), proslavený především boji proti japonským pirátům, v jednom z dílů své rozsáhlé práce o vojenské strategii Jixiaoxinshu (紀效新書). Piguaquan má zřejmě, jako mnoho jiných bojových stylů, vazbu na shaolinský klášter. Podle blíže nedatovaného příběhu z dynastie Qing poskytli obyvatelé jedné z vesnic v okolí města Cangzhou (滄州) v provincii Hebei útočiště nemocnému uprchlému shaolinskému mnichovi, který potom z vděčnosti naučil vesničany tomuto stylu. I dnes se praktikování piguaguan v pevninské Číně omezuje víceméně jen na tuto oblast a zůstává trochu ve stínu dalšího bojového stylu bajiquan, ke kterému bývá často cvičen jako doplněk a který si přiblížíme příště.