Hlučínsko, lidově Prajzska, je svérázný region, který byl skoro 200 let nedílnou součástí Pruska, respektive Německa. Důvěrné seznámení s tímto krajem skýtá několik značených turistických tras, především však hustá síť cyklostezek.
Prajzska se rozkládá mezi Opavou a Ostravou na levém (severním) břehu řeky Opavy. Geomorfologicky splývá s Hlučínskou pahorkatinou, jejíž mírné terénní vlny se vytvořily na nánosech pevninského ledovce. Z vyvýšených zaoblených hřbetů jsou překvapivě daleké výhledy do Polska, na Jeseníky i Beskydy.
Mírné terénní profily ozdobené mozaikou polí, luk, pastvin a lesíků jsou jako stvořené pro ježdění na kole. Kromě cyklostezek jsou použitelné i vedlejší silnice, provoz na nich je minimální. Zvláště v blízkosti státních hranic dýchne na člověka opravdový klid.
K Československu bylo Hlučínsko připojeno na základě dohod z Versailles až v roce 1920, předtím bylo téměř 200 let součástí Pruska a Německa. Hranici habsburské monarchie tehdy tvořila řeka Opava, za ní žili Prajzaci, před ní Čisaraci (Císařáci – obyvatelé rakouského Slezska). Lidé po obou březích řeky přitom hovořili a stále hovoří stejným dialektem českého jazyka, opavským nářečím.
Jak jsme přišli k Hlučínsku
Za metropoli Prajzske bývá považován Hlučín, byť v poslední době se centrum prajzské kultury a tradic přesouvá stále více do města Kravaře, zatímco Hlučín se pozvolna přeměňuje v satelit blízké Ostravy.
V souvislosti s turistickým ruchem Hlučín většinou splývá s představou Hlučínského štěrkopískového jezera, jež je v létě vhodné k provozování vodních sportů.
Méně vyhledávané je městské centrum s hezkým čtvercovým náměstím a spíše omylem návštěvník zabrousí do Muzea Hlučínska v budově městského zámku.
V muzeu stojí za pozornost především stálá expozice „Kdo jsou lidé na Hlučínsku", která mapuje dějinné peripetie regionu.
V souvislosti s oslavami vzniku české státnosti je jistě pozoruhodné se dozvědět, že lidé z Hlučínska (tehdy označovaní jako Moravci) o Československo v roce 1920 nestáli, přáli si zůstat v Německu a proti připojení k ČSR otevřeně protestovali. Pro české politiky to bylo zklamání a těžko pochopitelná věc. Český jazyk a národ tehdy nebyly pro konzervativní, katolické Hlučínsko hodnotami, které by znamenaly víc než pevně zažitá úcta k majetku, tradicím, zemi a panovníkovi.
Československé předválečné opevnění
Zhruba pět kilometrů severně od Hlučína se nachází muzejně zpřístupněný areál československého opevnění z let 1935-38 známý pod názvem Hlučín-Darkovičky. Tvoří ho linie větších betonových bunkrů doplněná ukázkami dobové bojové techniky. Muzeum sídlí ve zrekonstruovaném pěchotním srubu MO-S 19 Alej a je vedle Hlučínských jezer další vyhledávanou turistickou atrakcí.
Muzeum československého opevnění Hlučín-Darkovičky
Linii pěchotních srubů sleduje směrem západním modrá turistická značka (a zároveň cyklotrasa), která vede k dalším pevnostním objektům s možností prohlídky. O pěchotní srub MO-S 21 Jaroš se stará od roku 2006 Asociace přátel Československého opevnění Opavska a Hlučínska a pokud vlaje na stožáru česká vlajka, je možné požádat o prohlídku. Podobné pravidlo platí pro srub MO-S 22 František stojící vedle silnice z Hlučína do Píště na polské hranici.
Odpustový region
Píšť je dalším cílem na Prajzske, který nelze minout. A to nejenom kvůli říkance, která praví, že „v Pišču děvuchy pyskem dřyšču". K ČSR byla Píšť připojena spolu se sousední Hatí ještě o rok později než zbytek Hlučínska, tedy až v roce 1923. Ve velké příhraniční vesnici stojí barokní kostel sv. Vavřince, který je od roku 2002 Mariánským poutním místem. V jeho sousedství jsou u silniční křižovatky instalované sluneční parkové hodiny o rozměrech 16x47 m, které byly v době vzniku roku 2004 největší svého druhu v Evropě
Katolická víra, tradice a svátky sehrávají v životě lidí na Hlučínsku významnou roli. Kostely tu proto patří k nejhonosnějším stavbám a mnohé stojí za prohlídku. Zvláště působivé jsou velkoryse pojaté stavby z červených cihel v novogotickém stylu, které dominují Ludgeřovicím, Sudicím nebo Kobeřicím. Se svátkem patrona kostelů pak souvisí slavnost zvaná odpust, která je specifikem regionu. Nejvelkolepější Kravařský odpust na konci srpna s doprovodnou poutí a několikadenními slavnostmi přesahuje svým věhlasem hranice prajzského regionu.
Kvetoucí pohraničí
Nejpozději během návštěvy Píště musí alespoň trochu zcestovalého člověka napadnout, že tato příhraniční oblast na bývalé československo-německé hranici se vůbec nepodobá zanedbaným a dodnes problematickým oblastem Sudet. Nejsou tu žádné zaniklé vesnice a zdevastované kostely, naopak i ta nejposlednější obec u hraniční čáry je hustě obydlená, žije a na opravených domech je vidět, že tu lidé rozhodně nouzí a nedostatkem netrpí.
Po skončení druhé světové války tu totiž nedošlo k výměně obyvatel, odsun se týkal jen menší části lidí. Většina česky (resp. „po našemu") mluvících starousedlíků se vztahem k domovu a majetku tu zůstala. Po staletí budované vazby mezi člověkem, zemí a tradicemi nebyly na Hlučínsku, na rozdíl od zbytku česko-německého pohraničí, zpřetrhány.
Udržované domy, nové fasády, řada drobných provozoven a firem ve zdánlivě zapadlém pohraničí má ještě jeden důvod. V letech 1938-45 se stali obyvatelé Hlučínska opět občany Německa. Po roce 1989 si mohla většina z nich, včetně potomků v mužské linii do druhého kolena, vyřídit německou občanku, pas a řidičák. To umožňovalo v tehdejší době především možnost pracovat a vydělávat bez omezení v Německu, kde většinou žili nějací příbuzní.
A kdo z více než poloviny dnešních obyvatel Hlučínska má touhu cestovat po celém světě, má to s německým pasem určitě mnohem jednodušší než s pasem českým.
