Umetávat potomkům cestu od prvních krůčků po cestu na první rande nebo k maturitě je tak lákavé, že pro milující rodiče je někdy těžké říci si: Stop! Jedině chybami se totiž dítě učí překonávat překážky i samo sebe, a to se v životě hodí denně. Proč je dobré nechat své syny a dcery „natlouct si ústa"?
Vychovávat malé lidi vypadá na první pohled jako snadný úkol, vždyť všichni máme ze své původní rodiny nějaké vzorce, které více či méně fungovaly na nás a naše sourozence. Jsou tady také hromady knih a internetových diskusí, které se danému problému do hloubky věnují. Jenže někdy se v tom trochu ztrácíme a zapomínáme na to nejdůležitější - rodičovský instinkt.
Myslíme si totiž často, že prostě musíme své mládě hlavně chránit a že to ostatní pak přijde samo. „Pozor, upadneš! Ne, tam nelez! To do pusy nedávej! Drž se mě radši za ruku! Vidíš, já ti říkala, že na tom ledě uklouzneš.."
Máme o své dítě přirozeně strach a taky se dovedeme pěkně rozčílit, jestliže přece jen na ledě uklouzne nebo spadne do potoka.
Odborníci tvrdí, že často bráníme dětem v tom, aby udělaly chybu, z toho důvodu, že je chceme chránit před pocitem strachu. Jenže malé děti se nebojí toho, že něco pokazí. To teprve když vyrosteme a stáváme se součástí širší společnosti, začínáme cítit stud nebo rozpaky.
„Děti se bojí dělat chyby v závislosti na reakci svých rodičů," připomíná pro magazín Psychologies rodinný psycholog Randy Cale. Každý podle něj máme z dětství takovou vzpomínku, která má za výsledek, že vlastní chybu spojujeme se strachem.
Rodiče podle doktora Calea dělají dvě zásadní chyby. Moc zakazují a příliš dirigují. To první ze strachu, aby se něco nestalo, to druhé proto, že přece vědí nejlíp, co je správné. „Rodičovská rozhodnutí založená na tom, že chceme něčemu zabránit, mohou u dítěte rozvíjet pocity úzkosti," vysvětluje odborník.
Správný ovšem podle rodinného psychologa není ani přístup, kdy dítě vodíme za ručičku a neustále mu říkáme, co má dělat. „Vyčisti si zuby. Napiš si úkoly. Připrav si učení. Vezmi si čepici..." Dítě není stroj a touto metodou ho sotva naučíme myslet a rozhodovat se samostatně. V čem je tedy chybování pro dítě dobré?
Získá cenné zkušenosti
Už od malička učíme malé děti, že na kamna nebo rozpálenou plotnu se nesahá, protože pálí. Zkušenost v tomto případě bolí, ale je pro potomka důkazem, že má smysl brát rodičovská varování vážně.
Ne všechny chyby, které dítě může udělat, jsou tak fatální jako žhnoucí oheň. Naopak nabízejí malé riziko, zato příležitost trénovat si odvahu, zkoušet něco neznámého, osahávat věci a hledat nové cesty, když ty na první pohled přímé k cíli nevedou. To je nejdůležitější úkol, který před sebou malí lidé mají. A čím dřív začne dítě chyby dělat, tím dřív bude umět se s nimi vyrovnávat.
Naučí se řešit problémy
Jedině tak, že něco zboří, naučí se to postavit lépe. Nabízí se srovnání s věží z kostek. Je důležité klást je přesně doprostřed, pečlivě a rozvážně, protože jen malé posunutí těžiště má za výsledek rachotivý pád.
A právě tak funguje dokonalá síla chybování v lidském životě. Nechte v tom dítě samotné, neutíkejte ho hned zvednout, když na procházce v parku upadne. Nestavte za něj věž z kostek. Dopřejte mu radost z toho, že podruhé se to povedlo a že to konečně vymyslelo správně.
Zakusí pocit zklamání
Žádný milující rodič nechce vidět své dítě uplakané, protože se mu něco nepovedlo. Jenže v životě už to tak chodí, že se prostě všechno nedaří, jak bychom si představovali.
Neskládejte za něj autíčko z lega, nepište za něj domácí úkoly, nenechte ho vyhrávat ve sportu nebo společenských hrách jen proto, aby mělo radost a nefňukalo.
Občas narazit a cítit se zklamaně je sice nepříjemné, ale dává nám to do života víc než milion nezasloužených výher. Dejte dítěti najevo, že cítit se občas smutně, je normální.
Podpořte ho, ať to zkusí znova a nebojí se další prohry. Nesmějte se mu, ani mu nic nevyčítejte. Buďte oporou, když ji potřebuje, a držte se v povzdálí, když poznává
